yalovaescortbayanlari.net tekirdagescortbayani.xyz tokatbayanescortlarim.xyz yozgatbayanescortlar.net rizeescortbayan.org kutahyaescortbayanlarim.xyz edirnedekiescortlar.com corluescortbayanlar.com canakkaleescortlari.org corumbayanescortlar.com escortcorum.net ardahan.escortlari.xn--6frz82g karabuk.escortlari.xn--6frz82g kars.escortlari.xn--6frz82g kirklareli.escortlari.xn--6frz82g kirsehirescortbayanlarim.xyz ordubayanescortlar.net sivasbayanescort.org zonguldakbayanescort.org

dačice info

křesťansko-demokratický server

hlavní nabídka:

reklama:

Jít životem a sloužit

P. Eduard Rozmahel

Příběh Eduarda Rozmahela 1955

Venku je zase psí zima. Lednové počasí mi nikdy nedělalo dobře. Ale co, tak jako tak ležím už rok na téhle posteli a rozmlouvaje s Pánem čekám na tu poslední cestu. Venku je psí večer roku pětapadesátého a mně den za dnem běží hlavou to půlstoletí mého života v Dačicích.

Přišel jsem ještě před první válkou a když se ohlédnu, je to k neuvěření, co dokáže s městem pouhých padesát let. Tehdy jsme se ještě špičkovali s Němci, někdy až na ostří nože, ale to už je pryč. To když třeba dačičtí radní odmítli slavnostně přivítat biskupa Huyna, co přijel ve třináctém roce biřmovat, a to pro jeho německý šovinismus. Toho biskupa, který mě v Brně vysvětil. Nebyla to vůbec lehká doba. Zvláště pak pro nás, pro dobré Čechy v kněžském rouchu. Nejšťastnější chvíle jsem prožil v osmnáctém, když i sem dorazila po telegrafu zpráva o nové svobodné republice. Ale tu dobrou zprávu následovaly hned vzápětí útoky na naši církev. Bůh suď, lidé byli po válečném šílenství jako puštění ze řetězu a u toho už do budoucna zůstalo. Chápal jsem je, ale nesouhlasil. Vždyť kolikrát mě socialistický tisk nazýval „důstojným panem štváčem“… To už patří k údělu, tím jsem si jist. A pak přišla krize, hlad, do toho boj o zachování okresu, boj o nemocnici a najednou další válka. Už ve třicátých letech mě navíc přepadla ta zatracená nervová choroba. Občas se nemůžu bez hrozných bolestí ani pohnout. I to je úděl.

Po válce nastalo rovnostářské šílenství, jinak to nenazývám. Jsem už starý muž a dobře vím, co je svoboda a co diktatura. Jsem příliš starý na to, abych své myšlenky skrýval. Ti samí, co mě za války jmenovali čestným občanem Dačic, ti samí teď přemýšlejí, že je lepší mlčet. Ne, mlčet je to poslední, co naše země, naše město potřebují. Chodí za mnou návštěvy, to ano. Ještě chodí ti, co se nebojí. Ještě přicházejí a sem tam utrousí slovíčko obavy. Chápu je. Chtěli by mě prý dostat odsud, ti mocní páni z okresu a kraje. Chtěli by, aby se mé slovo utopilo někde v dálce. Jenže mají smůlu. Jsem už rok penzionovaným farářem, který se nezvedne z postele. Troufnou si na ledacos, ale deportovat chromého starce… To je snad i na ně moc. Ale kdo ví? Přesvědčují mě dnes a denně, co dokáže zloba a slabost, když je u moci.

Čekal jsem naivně jiný konec, jiné loučení se svým městem. A zatím... Před třemi lety, v jednapadesátém, jsme konečně otevřeli nemocnici, naši nemocnici, která byla dlouho jenom snem. Snad by to bylo pro mě velké završení životního díla, kdyby jen chvíli předtím neposlali za mříže otce Neumanna, o rok později faráře Hrabala z Hobzí, mezitím odvlekli Valenu a Minaříka z Vydří, odvlekli dačické františkány i otce Adámka z Rudolce, oběsili Pařila a Drbolu. Kdo ví, co přijde ještě. Kaplan Janda stačil v padesátém utéct včas. A já? Jsem pro ně asi opravdu příliš starý. Starý a nemocný muž. Ještě se mé jméno dozajista objevuje v hlášeních a protokolech, ale i oni už ví, že mě čeká jen jedna jediná cesta. Mám nyní dost času přemýšlet, i když, občas se musím usmát nad některými svými vzpomínkami. Říkali mi totiž třeba jeden čas otec „tákže“ Rozmahel. To když jsem se uprostřed kázání zamyslel a ztratil se pohledem někde nad hlavami věřících. Pak jsem se rychle navracel do reality a navazoval kázání svým oblíbeným „Tákže…“. Byly to chvíle, kdy jsme si utrpení dnešních dnů nedokázali představit.

Už je večer, setmělo se. Na mé faře je ticho, jako už dlouho ne. Ticho. Leden nezůstává za okny, cítím ho, jak se přikrádá až sem, strašlivě blízko. Cítím ho u svého srdce. Žil jsem snad až příliš dlouho, abych musel vidět všechny ty věci, zažít selhání těch, kterým jsem věřil a tichý vzdor u těch, u kterých bych ho nikdy nehledal. Jsem opravdu starý muž a ve své každodenní modlitbě se přimlouvám za všechny, jejichž rukama prochází zlo této doby. Protože musíme umět odpouštět. Odpouštět, ale nezapomínat.

Otec Eduard Rozmahel zemřel po dlouhé a těžké nemoci dne 31. ledna 1955. Na dačické faře prožil neuvěřitelných devětačtyřicet let.

31.01.2010
autor: Michal Stehlík komentáře: zobrazit (0)

Provozovatel a autoři souhlasí se zveřejněním textů třetími osobami za podmínky, že bude jako zdroj uveden server www.dacice.info
Server provozuje Lidové sdružení Dačice
Webmaster: C@mus