yalovaescortbayanlari.net tekirdagescortbayani.xyz tokatbayanescortlarim.xyz yozgatbayanescortlar.net rizeescortbayan.org kutahyaescortbayanlarim.xyz edirnedekiescortlar.com corluescortbayanlar.com canakkaleescortlari.org corumbayanescortlar.com escortcorum.net ardahan.escortlari.xn--6frz82g karabuk.escortlari.xn--6frz82g kars.escortlari.xn--6frz82g kirklareli.escortlari.xn--6frz82g kirsehirescortbayanlarim.xyz ordubayanescortlar.net sivasbayanescort.org zonguldakbayanescort.org

dačice info

křesťansko-demokratický server

hlavní nabídka:

reklama:

Deník Danici Valenové

Část obálky Deníku Danici Valenové

Ukázka z nové knihy

V listopadu 2012 vydal Ústav pro studium totalitních režimů po letech příprav deník Danici Valenové pod názvem: „Nic nedává, kdo nedá sám sebe“. Manželka politického vězně a dačického rodáka Františka Valeny mimořádně silným způsobem podává svědectví o těžké době našich dějin. S laskavým svolením rodiny přinášíme drobnou ukázku, deníkový záznam z roku 1951.

7. 10. 1951

Právě jsme se vrátily z Plzně. Byli jsme poprvé na návštěvě na Borech. Později o tom napíšu jistě víc, ale v tuto chvíli nemůžu, je mi těžko, jsem smutná. Sice šťastná, že jsem ho viděla, jak ubohý je můj hoch! Je cítit, že přišel z úplně jiného, vzdáleného světa. Jak mu muselo být, když poprvé uviděl Miriam a nesměl ji vzít do náručí. Naštěstí jsme byli u takového okna, že ji mohl udělat křížek a políbit alespoň ručičky. Zdvihla jsem ji, aby ji mohl přes sklo vzít do náručí: „Smím?“ obrátil se na dozorce, který stál vedle, ale ten jen zavrtěl hlavou, že ne. Chudák tatínek, jak jsou vydrezírovaní! „Hlavně že jste zdraví, a jak jsou děti krásné!“ opakoval stále, nemohl se vynadívat. Danička se vůbec nebála, všechno mu hezky vypravovala a ptala se ho: „Co tady děláš?“ Miriam vystrašilo cizí prostředí a plakala, přímo křičela, celý čas, dokud jsme neodešly. Danička teď doma každému vypráví, jak je tatínek hezký: „Má ostříhané vlasy a čepici jako voják. A vedle něho stál ještě jeden pán, ale tatínek potom odešel úplně sám na práci, že jo, maminko, a dal mi pusinku, měl bradu, byl ale přesto hezký, já jsem ho poznala.“
Jak jsem ze všech těch dojmů unavená. Teď odcházím k Tobě, Otče, a uleví se mi. Potom celé dva dny propláču, nejsem na nic, dívám se na Františkovu fotografii, ale to není on. Úplně jinak, zcela jinak teď vypadá, jen ten jeho milý hlas byl jeho. Jak mu muselo být, když odcházel tak sám. Několikrát jsem se na té dlouhé chodbě obrátila a poslala mu polibek, celou dobu nám mával. Dozorce nás popoháněl, tiskla jsem Miriam v náručí, Daničku držela za ruku a odcházela jsem z vězení vzpřímená a hrdá. A teď doma pláču, nade vším pláču. Jak bídně a smutně vypadá můj drahý hoch. Kolik musí trpět a ke všemu musí mlčet. Ani na otázku, jestli je zdravý, nesměl odpovědět. Byla s námi i Maruška, ale dovnitř ji nepustili, myslela jsem, že by mohla jít místo Tomáška, ale kdepak! Musím pro ni příště žádat zvlášť.
Za pár dní přišel od Františka dopis, který psal den před návštěvou. Přesně 35 vyměřených řádků, a ještě ty jsou čtyřikrát přeškrtané, jako školní úkol, jen každé dva měsíce. „Jsem, chvála Bohu, zdráv.“ I to je přeškrtáno kvůli slovu „Bohu,“ Bůh nesmí být vůbec zmiňován. Po návštěvě mi bylo hrozně, i po zdravotní stránce jsem se cítila hodně špatně, teď jsem se už uklidnila a těším se na prosinec, že ho zase uvidím, teď už vím, co mě čeká. Pozítří bude 27. říjen, pět let od naší svatby. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že za těch pět let budu mít tři děti a muže už jeden rok ve vězení, asi bych zkameněla.
Ale ze srdce upřímně říkám, že ničeho nelituji, ani v nejmenším mi není líto toho kroku, toho rozhodnutí, naopak děkuji Bohu, že mi dopřál zažít všechnu tu krásu, lásku, velikost utrpení a především duševní harmonie. Jsem vděčna za toho jedinečného muže, ryzí podoby, představu mých dívčích snů, mého úsilí a přání. Buď pochválen, Všemohoucí Otče za všechno, co jsem směla a smím s Františkem prožít, za lásku, harmonii, rodinné štěstí a radost, a všechnu hloubku toho požehnaného utrpení. Ani dnes bych nechtěla to utrpení s nikým za nic vyměnit, tak žárlivě ho střežím, že ani nevím, jestli to slovo utrpení odpovídá mému nynějšímu životu. Je pravda, že občas je to víc než těžké, občas ani plakat nemůžu, cítím se tak prázdná a zmučená. Vždycky znovu se vzpřímím jedním veselým pohledem, dobrým slovem, dětským smíchem a zase žiji a vstanu, než přijde další pád. Třikrát jsi padnul a zase vstal, abys byl pro nás zářivým vzorem pod tíhou hoře.

07.12.2012
autor: Michal Stehlík komentáře: zobrazit (0)

Provozovatel a autoři souhlasí se zveřejněním textů třetími osobami za podmínky, že bude jako zdroj uveden server www.dacice.info
Server provozuje Lidové sdružení Dačice
Webmaster: C@mus